Život plyne a když se ohlédneme, vždy je tam někde v našem dětství babička. A právě vánoční sváteční večery jsou příležitostí, kdy si zavzpomínat, jak velkou roli babičky v našem životě hrály, i když to oceníme až v době, kdy už jim to neřekneme. Babičky nás provázeli našim dětstvím, čistily nám rozbitá kolena, učily nás zdravit sousedy, pekly ty nejlepší buchty a na zahrádce měly ty nejsladší jahody. Dávaly nám celou svou lásku a nic od nás za to nechtěly.
Když přišel čas, daly nám volnost a nás ani nenapadlo, jak opuštěné najednou zůstaly. Před námi se otevíral nový život, tolik očekávání a možností. Kdo by si vzpomněl na starou ženu sedící v šeru kuchyně jen s tikáním hodin na staré vybledlé zdi.
Teprve po létech, když třeba vyklízíme domek, kde jsme trávili v dětství prázdniny, narazíme na hrníček, ve kterém babička pila svůj čaj, nebo na zapomenutou knihu pohádek, co zůstala v komoře na okně a ze které nám četla večer pohádky. A napadne nás, jak moc bychom chtěli zase slyšet její prozpěvování, když plela záhony, nebo nám pekla králíka k nedělnímu obědu.
Jak rádi bychom se s ní podělili o své životní úspěchy a nechali se pochválit, nebo si ji jen tak postěžovali, jak těžké je někdy zůstat slušným člověkem, jak nás to celé naše dětství učila. A co by asi řekla na svá pravnoučata a na to, zda se nám podaří z nich vychovat poctivé lidi.
Nejspíš by se smála, že jsme konečně ocenili, jak se tenkrát snažila ona.
Čas se bohužel vrátit nedá a některé věci už nenapravíme. Můžeme jen zkusit tu nezištnou lásku, kterou jsme s takovou samozřejmostí přijímali, zase předávat stejně nesobecky a přirozeně dál a naučit se péct ty nejlepší buchty na světě.
A co vy? Vzpomenete si alespoň občas na vaši babičku? Máte někde na stole černobílou fotku, na které máte odřená kolena a šibalský úsměv a za ruku vás drží bělovlasá upravená žena s pohledem plným pochopení a lásky?